Recenze ke hře: Captain Commando
« zpět na detail
Klasická komiksoidní mlátička, v níž neschází téměř žádná z přísad, jaké jsme u podobných typů her zvyklí vídat. Šílený genetický inženýr s namakaným svalstvem a mufloní hlavou se jednoho dne rozhodl, že terorizování rodného města už ho nebaví – dávno to není, co bývalo, poklady jsou vyrabované, neposkvrněné panny byly poskvrněny, z ďábelského smíchu by už jeden ochraptěl a vůbec, k čemu to je, když se před člověkem plazí jen nějaký ten miliónek změkčilých měšťáků? Studium stálo spoustu peněz, tak ať se to, zatraceně, v praxi trochu zúročí – vezmeme si rovnou celý svět! Na druhé straně barikády máme čtveřici neohrožených hrdinů – obrněného árijce s elektrickými rukavicemi, neobrněného neárijce s ninjovským mečem, emzáckého Meckyho Messera a geniální batole sedící za ovladači vlastnoručně postaveného hitrobota. S jejich pomocí se budeme prát na několika lokacích, při jejichž tvorbě dostali vývojáři zhruba následující instrukce: heleďte, vražte tam hlavně hodně klasiky, prostě normálka, na co jsou lidi v mlátičkách zvyklí, ale sem tam vymyslete taky nějakou úplnou ptákovinu, co v jiné hře není, ať zase úplně nezapadneme, žejo… A tak nás scénář protáhne, jak už to bývá, oprýskaným velkoměstským downtownem, asiatským chrámem, všemožnými strojovnami, kotelnami a výměníky, bez viditelného smyslu pro příběh či pro styl bojové akce navštívíme paleontologické muzeum, cirkus či akvapark, užijeme si – podobně jako třeba ve Final Fightu – vynucený zápas o život v ringu a nakonec se necháme kosmickou lodí odvést do padouchova hlavního stanu na Jupiterově měsíci Kalistó, do jakési kombinace futuristické vesmírné základny a středověké šlechtické dekadence (tahle lokace je asi jediná vcelku zajímavá i vizuálně). Samozřejmě přitom pobijeme davy lidských i geneticky modifikovaných poskoků, vyříkáme si to s několika ultratuhými bossy a nakonec i s panem inženýrem. K celkově průměrnému vizuálnímu dojmu se bohužel přidává i (ne)hratelnost – hrát tuhle hru sólo nemá moc smyslu, často si budete připadat jako v tlačenici na Matějské pouti, chvílemi je docela problém vůbec zjistit, kde v tom stádu vlastně stojíte nebo ležíte. Nepřítel, trýzněný podvědomou výčitkou svědomí, vám sice v hojném množství poházel do cesty zbraně určené k vlastní likvidaci – od šurikenů přes bouchačky až po mláticí, mrazicí a flambovací ekskavátory – snažit se je sbírat je ovšem většinou marné, protože vám je v další pikosekundě stejně někdo vyrazí z pracek. Celkově mi v téhle hře chybí hráčské vzrušení, pocit (aspoň iluzorní), že to máte v rukou – hlavně v pozdějších fázích hry nezbývá než monotónně mačkat tlačítka, ospale sledovat, jak vaše postavička tancuje v davu nebo před nepřemožitelným fotříkem a za stálého míchání a nastavování čekat, až konečně bude okolo vás prázdno. Haj hou…
Klasická komiksoidní mlátička, v níž neschází téměř žádná z přísad, jaké jsme u podobných typů her zvyklí vídat. Šílený genetický inženýr s namakaným svalstvem a mufloní hlavou se jednoho dne rozhodl, že terorizování rodného města už ho nebaví – dávno to není, co bývalo, poklady jsou vyrabované, neposkvrněné panny byly poskvrněny, z ďábelského smíchu by už jeden ochraptěl a vůbec, k čemu to je, když se před člověkem plazí jen nějaký ten miliónek změkčilých měšťáků? Studium stálo spoustu peněz, tak ať se to, zatraceně, v praxi trochu zúročí – vezmeme si rovnou celý svět! Na druhé straně barikády máme čtveřici neohrožených hrdinů – obrněného árijce s elektrickými rukavicemi, neobrněného neárijce s ninjovským mečem, emzáckého Meckyho Messera a geniální batole sedící za ovladači vlastnoručně postaveného hitrobota. S jejich pomocí se budeme prát na několika lokacích, při jejichž tvorbě dostali vývojáři zhruba následující instrukce: heleďte, vražte tam hlavně hodně klasiky, prostě normálka, na co jsou lidi v mlátičkách zvyklí, ale sem tam vymyslete taky nějakou úplnou ptákovinu, co v jiné hře není, ať zase úplně nezapadneme, žejo… A tak nás scénář protáhne, jak už to bývá, oprýskaným velkoměstským downtownem, asiatským chrámem, všemožnými strojovnami, kotelnami a výměníky, bez viditelného smyslu pro příběh či pro styl bojové akce navštívíme paleontologické muzeum, cirkus či akvapark, užijeme si – podobně jako třeba ve Final Fightu – vynucený zápas o život v ringu a nakonec se necháme kosmickou lodí odvést do padouchova hlavního stanu na Jupiterově měsíci Kalistó, do jakési kombinace futuristické vesmírné základny a středověké šlechtické dekadence (tahle lokace je asi jediná vcelku zajímavá i vizuálně). Samozřejmě přitom pobijeme davy lidských i geneticky modifikovaných poskoků, vyříkáme si to s několika ultratuhými bossy a nakonec i s panem inženýrem. K celkově průměrnému vizuálnímu dojmu se bohužel přidává i (ne)hratelnost – hrát tuhle hru sólo nemá moc smyslu, často si budete připadat jako v tlačenici na Matějské pouti, chvílemi je docela problém vůbec zjistit, kde v tom stádu vlastně stojíte nebo ležíte. Nepřítel, trýzněný podvědomou výčitkou svědomí, vám sice v hojném množství poházel do cesty zbraně určené k vlastní likvidaci – od šurikenů přes bouchačky až po mláticí, mrazicí a flambovací ekskavátory – snažit se je sbírat je ovšem většinou marné, protože vám je v další pikosekundě stejně někdo vyrazí z pracek. Celkově mi v téhle hře chybí hráčské vzrušení, pocit (aspoň iluzorní), že to máte v rukou – hlavně v pozdějších fázích hry nezbývá než monotónně mačkat tlačítka, ospale sledovat, jak vaše postavička tancuje v davu nebo před nepřemožitelným fotříkem a za stálého míchání a nastavování čekat, až konečně bude okolo vás prázdno. Haj hou…